„Dávno, dávno již tomu, …“

Vypůjčila jsem si několik slov z úvodní kapitoly Babičky. A to ze dvou důvodů. Jeden je krásný romantický a později se k němu dostanu. Druhý je zcela prostý a vůbec ne romantický – dávno, dávno již tomu, co jsem naposledy napsala článek na naše webové stránky.

Tak, úvod jsem úspěšně zvládla a nebudu dál rozvádět, co jsem měla práce, šití, příprav na kurzy, babičkování , ježdění na kole nebo létání v oblacích. Samé krásné věci. Ale najednou mám zase ten pocit, že bych vám ráda něco napsala, ukázala nějaké fotky a měla radost, když se podíváte, co je u nás nového.

A teď se vrátím k tomu krásnému, romantickému důvodu, který jsem zmiňovala na začátku. Přišla za mnou kamarádka Maruška. Mají s manželem chaloupku po rodičích a našla staré modrobílé pruhované povlečení. Je po jejich prarodičích a voní krásnými vzpomínkami na dětství . A jestli bych jí neporadila, jak to opravit, protože kraje už jsou za ta dlouhá léta slabé, sem tam dírka. Že by koupila nějakou podobnou pruhovanou látku a povlečení bychom nastavily. Zkusit bychom to mohly, ale nikdy neseženeme stejný proužek, stejný materiál a barvu. Vždycky bude vidět, že je to opravené, nastavené. To chce něco jiného. Nějakou razantní změnu, udělat z nevýhody výhodu. A najednou mi to došlo a už jsem to viděla :).

Na zem jsem si položila řezací podložku, pravítkem naměřila 40 cm a řízla jsem /ještě že mám ty patchworkářské pomůcky a nemusím to pracně stříhat nůžkami/. Samozřejmě na té správně straně povlaku – u hlavy. A to samé i na druhém. Z bílého plátna jsem si uřízla dva pruhy cca 82 cm / aby bylo na šev/ a potom začal pracovat můj velký brácha – vyšívací stroj. Protože máme s kamarádkou Janou velké množství výšivek 🙂 /co kdyby nám nějaká chyběla a nekup to, když je to právě ve slevě :)/ , našla jsem tam jednu, co je právě ta pravá. No a potom se vyšívalo a vyšívalo. Vyšité pruhy bílého plátna jsem našila na místo uříznutých pruhů, sešila a povlak na peřinu byl hotový. No jo, ale k peřinám by byly pěkné i polštářky a zbyly přeci ty uříznuté pruhy. Tak jsem vyšila ještě další dva motivy na bílé plátno a ušila polštářky olemované úzkým modrobílým proužkem.

Kdo mě zná, tak ví, že ne vždycky jsem spokojená s výsledkem své práce, že jsem na sebe, co se týče šití, opravdu velice přísná a kritická. Ale tentokrát můžu s čistým svědomím říct – fakt se to povedlo, mám z toho dobrý pocit. No posuďte sami.

Ráno jsem celou soupravu odnesla kamarádce Marušce a věděla jsem, že budu mít krásný den, protože jsem potěšila jednoho človíčka :). A ještě navíc jsem dostala chuť zase něco napsat a podělit se o to s vámi.

Krásné dny i vám přeje Eva.